Bonnie

Můj příběh......

Bonnie je naší zakladatelkou chovu. I když do chovu nikdy nezasáhla, díky ní jsem si založila chovatelskou stanici a vděčím jí také za spoustu kamarádů - chovatelů sibiřských kočiček, které jsem poznala. Většina z takových přátelství přetrvává a jsou velmi pevná.

Nevím jak na to vůbec přišlo, ale jednoho podzimního dne jsem se rozhodla, že si pořídím kočičku. Měla jsem pocit, že v našem bytě něco podstatného chybí.
Dítě jsme plánovali až na později, ale potřeba mít doma nějakého mazlíčka byla silná. Koupím si kočku, rozhodla jsem se.
Koupila jsem si časopis Naše kočky a brouzdala po informacích. V časopise bylo hodně krásných koček. Ukázala jsem jen tak „mimochodem“ kočičky babče a ta mi řekla, „jó, jó kočičky já můžu….“ Měla jsem pocit, že prostě souhlasí. Pak jsem ukázala sibiřské kočičky manželovi a ten vše potvrdil: „Jé, to chceme….!“ A bylo to jasné – kočka bude!

Líbily se nám Norské lesní kočky, ale ty v Čechách rozšířené nebyly. A už vůbec ne hned k odběru, jak jsem chtěla já. Tygříci podobní Norkám jsou Sibiřky, řekla jsem si. Našla inzerát, koukla na stránky a zjistila, že paní Mottlová, chovatelka Sibiřek, bydlí jenom pár minut od nás. Byla sobota. Zavolala jsem jí a přála si podívat se na koťátko. Bohužel ale byli na chatě. A hned následovala sprška, NE, velká sprcha otázek na Martinu /Mottlovou/ a asi tak 5 telefonátů. Vyptávala jsem se snad na úplně všechno. Domluvily jsme se na pondělí. Ani nevím proč a jak, ale byla jsem rozhodnutá si kočičku Bonnie hned vzít. Nějak jsem ani nemyslela na to, že by se mi nemusela líbit a nebo, že by nebyla povahově super či úplně zdravá. Ale všechno se ukázalo být v pořádku.
V pondělí dopoledne jsem si kočičku Bonnie odvezla v přepravce domů. Nikdo doma nebyl. Až později přijela babča a zůstala v šoku stát mezi dveřmi. Ano, je to tak, byla to čistě moje tajná akce, o které nikdo nevěděl. Zeptala se váhavě: „To je naše?“

Večer jsem musela jít do práce. Když jsem odcházela, Bonnie byla s babčou, hráli si spolu s míčky a myšičkami. Večer přijel z práce manžel. Prý byl docela rozčílený. Volal mi, ale já pro pracovní vytížení neměla šanci zvednout telefon. Domů jsem přijela se slzami v očích a čekala to nejhorší. Manžel byl v posteli a vůbec nemluvil. A Bonnie? Ta ležela u jeho nohou pod dekou. Zvedl prst a zašeptal „pšššššt, Bonnie spí!“
A tak naše Bonnie byla zabydlená.

Bonnie byla krásná kočka a původní majitelka si přála, aby jela na výstavu. Ano, proč ne, chtěla jsem to také zkusit. Bonnie ale výstavy ráda neměla a ukončila svojí výstavní kariéru titulem Interchampion. Přišel čas na koťátka. Bohužel ani po několikanásobných pokusech a změnách kocourů se nám koťátka nepovedlo získat. V únoru 2010 byla sterilizována a od té doby je tím, čím měla dle mé představy původně být - našim mazlíčkem.

Řešit jsme museli i nepříjemné věci : Bonnin strach z cizích koček a agrese na výstavách. S tímto pomohla MVDr. Žertová a její doporučení znělo : Pořídit Bonnie kamarádku. Přesto zde bylo stále to riziko, že na další kočičku si sice zvykne, ale z cizích bude mít pořád strach. Následovala akce „společná a promyšlená“.