O nás

Jsme malá chovatelská stanice, která vznikla v roce 2006. Nicméně už rok předtím jsem si pořídila naší první kočičku – sibiřskou kočičku Bonnie.
Bonnie nebyla v žádném případě kupovaná za účelem chovu. Chtěla jsem jí jen jako mazlíčka. Když jsem ale manželovi sdělila, že hodlám Bonnie nechat sterilizovat, podíval se na mně káravým pohledem s otázkou: „ To mi chceš říct, že naše Bonnie nebude mít koťátka…?“
A tehdy všechno začalo : První výstava, první kočko-kamarádi, chov, studování rodokmenů, genetiky atd.

Naše rodina má momentálně 3 členy - mně, mého manžela Zdeňka a našeho malého Richarda. V našem třípokojovém bytě v širším centru Prahy s námi bydlí 4 kočičky. Na jiné domácí mazlíky již tady není místo. Vrhy máme s dostatečným odstupem, protože i koťata můžou být stresující pro ostatní kočičky. Dostatek prostoru, vzdušnost a celková pohoda v domácnosti je pro mně a naše členy domácnosti prvořadá.

A tady máte story...jak to všechno skutečně začalo.......

Story I. - Bonnie

Bonnie je naší zakladatelkou chovu. I když do chovu nikdy nezasáhla, díky ní jsem si založila chovatelskou stanici a vděčím jí také za spoustu kamarádů - chovatelů sibiřských kočiček, které jsem poznala. Většina z takových přátelství přetrvává a jsou velmi pevná.

Nevím jak na to vůbec přišlo, ale jednoho podzimního dne jsem se rozhodla, že si pořídím kočičku. Měla jsem pocit, že v našem bytě něco podstatného chybí.
Dítě jsme plánovali až na později, ale potřeba mít doma nějakého mazlíčka byla silná. Koupím si kočku, rozhodla jsem se.
Koupila jsem si časopis Naše kočky a brouzdala po informacích. V časopise bylo hodně krásných koček. Ukázala jsem jen tak „mimochodem“ kočičky babče a ta mi řekla, „jó, jó kočičky já můžu….“ Měla jsem pocit, že prostě souhlasí. Pak jsem ukázala sibiřské kočičky manželovi a ten vše potvrdil: „Jé, to chceme….!“ A bylo to jasné – kočka bude!

Líbily se nám Norské lesní kočky, ale ty v Čechách rozšířené nebyly. A už vůbec ne hned k odběru, jak jsem chtěla já. Tygříci podobní Norkám jsou Sibiřky, řekla jsem si. Našla inzerát, koukla na stránky a zjistila, že paní Mottlová, chovatelka Sibiřek, bydlí jenom pár minut od nás. Byla sobota. Zavolala jsem jí a přála si podívat se na koťátko. Bohužel ale byli na chatě. A hned následovala sprška, NE, velká sprcha otázek na Martinu /Mottlovou/ a asi tak 5 telefonátů. Vyptávala jsem se snad na úplně všechno. Domluvily jsme se na pondělí. Ani nevím proč a jak, ale byla jsem rozhodnutá si kočičku Bonnie hned vzít. Nějak jsem ani nemyslela na to, že by se mi nemusela líbit a nebo, že by nebyla povahově super či úplně zdravá. Ale všechno se ukázalo být v pořádku.
V pondělí dopoledne jsem si kočičku Bonnie odvezla v přepravce domů. Nikdo doma nebyl. Až později přijela babča a zůstala v šoku stát mezi dveřmi. Ano, je to tak, byla to čistě moje tajná akce, o které nikdo nevěděl. Zeptala se váhavě: „To je naše?“

Večer jsem musela jít do práce. Když jsem odcházela, Bonnie byla s babčou, hráli si spolu s míčky a myšičkami. Večer přijel z práce manžel. Prý byl docela rozčílený. Volal mi, ale já pro pracovní vytížení neměla šanci zvednout telefon. Domů jsem přijela se slzami v očích a čekala to nejhorší. Manžel byl v posteli a vůbec nemluvil. A Bonnie? Ta ležela u jeho nohou pod dekou. Zvedl prst a zašeptal „pšššššt, Bonnie spí!“
A tak naše Bonnie byla zabydlená.

Bonnie byla krásná kočka a původní majitelka si přála, aby jela na výstavu. Ano, proč ne, chtěla jsem to také zkusit. Bonnie ale výstavy ráda neměla a ukončila svojí výstavní kariéru titulem Interchampion. Přišel čas na koťátka. Bohužel ani po několikanásobných pokusech a změnách kocourů se nám koťátka nepovedlo získat. V únoru 2010 byla sterilizována a od té doby je tím, čím měla dle mé představy původně být - našim mazlíčkem.

Řešit jsme museli i nepříjemné věci : Bonnin strach z cizích koček a agrese na výstavách. S tímto pomohla MVDr. Žertová a její doporučení znělo : Pořídit Bonnie kamarádku. Přesto zde bylo stále to riziko, že na další kočičku si sice zvykne, ale z cizích bude mít pořád strach. Následovala akce „společná a promyšlená“.

Story II. - Elais

Hledali jsme kamarádku k Bonnie - Norskou lesní kočku. Ani nevím jak, ale dopracovala jsem se k stránkám klubu AGNAR – chovatelů NFO koček v Polsku. Mají tam sekci pro koťata, kde jsme začali cíleně hledat. Chtěli jsme mít kočičku s bílýma tlapičkami. Nalezli jsme koťata z chovu Gatta*PL, která měla k odběru krásný vrh úplně identických kočiček. Rozhodnutí padlo na Elais – Elišku. Proč jí? Všechny byly téměř stejné, jen Elais měla bílou špičku ocásku.Bylo rozhodnuto.
Zálohu jsem poslala přes Western Union a hned po příjezdu z města domů se na webových stránkách objevilo, že Elais je již rezervována. Zavládla velká radost, že Eliška bude naše.
Přijela jsem si pro ní na výstavu do Havířova, 1.5.2006, kde Ewa vystavovala i své ostatní kočičky. Bonnie se nějakou dobu špatně smiřovala s tím, že jí někdo okupuje pelíšky a jí z misek, ale asi tak do týdne zanechala trucování a začaly se mi kočičky kamarádit.

Elais splnila očekávaní výstavního zvířete. Výstavy miluje, ráda se předvádí. Dosáhla titulu Grandinterchampion.

Eliška je momentálně mámou 3 vrhů, kde v každém vrhu byla jednotlivě koťata oceněna jako Nejlepší kotě výstavy. Dva z vrhů dostaly ocenění Nejlepší vrh výstavy. Její děti můžete najít v chovech na Slovensku, v Čechách, Německu a Nizozemsku.

Story III. - Yaki-Da

Psalo se léto roku 2007 a já opět sedím u internetu. Připadá mi někdy, že se od obrazovky a klávesnice neodlepím. FIFe /celosvětová kočkařská organizace/ má dva velké svátky – World Winner – neboli soutěž o světového vítěze, která je v říjnu a Scandinavien Winner – která je v létě. Tehdy se vítězkou stala malá bílá kočička z chovatelské stanice Zygot´s. Podívám se na stránky a vidím, že mají ještě volná koťátka. Yakidka byla volná a měla neskutečně krásné modré oči. Do těch jsem se zamilovala.
Rozhodování bylo rychlé - Yakidku koupím! Jenže, jak tohle říct manželovi?
Byla jsem nucena použít malou lež. Řekla jsem, že jsem již zaplatila zálohu, která mi v případě odřeknutí propadne. OK. Souhlasil. A až tehdy jsem poslala celou částku /za Yakidku i dopravu/ Annice.
Yakidka k nám doletěla, dokonce s mezipřistáním v Kodani. 21.7.2007 jsme jí čekali na letišti v Praze – Ruzyni. Opravdu jsem se jí nemohla dočkat. Hodinu po přistání nám v „cargu“ předali přepravku s malým ustrašeným koťátkem.
Výsadu užívání našeho pokoje dostala hned po příjezdu domů. Nicméně první, co udělala bylo to, že zalezla za skříň a my jí nemohli dostat ven. Obě dvě skříně jsem vyprázdnila, abychom je mohli odtáhnout a Yakidku vysvobodit. Manžel si povzdechl „ach, tak to bude pořád za skříní……?“.
Nakonec z Yakidky vyrostla kočička, která je citově velmi závislá na nás – na lidech. Opravdu moc ráda se mazlí a mého manžela prostě miluje. Nedivím se, oba slaví narozeniny ve stejný den.

Těším se na krásná koťátka, protože až v roce 2010 jsme našli toho správného kocourka pro ní. Věřím, že bude mít krásná a mazlivá koťátka.
 

Story IV. - Charlotte

Charlotte je kočička z třetího vrhu Elišky. Je to nejlepší kočička z vrhu C a byla dlouho rezervována do USA. Nakonec ale k prodeji nedošlo a nechtělo se nám jí prodat na mazlíčka. Nezvažovali jsme s manželem dlouho. Rozhodnutí znělo nechat si jí. Od začátku byla největší, nejmohutnější a také inteligentní. To vše jí zůstalo a přidala se ještě puberta, kterou teď prochází.

Charlotte jako kotě absolvovala pár výstav a pak si užívala jen jako mazlivka doma. Náš prvorozený syn nás zaměstnával nejvíc a na výstavy čas už nějak nezbyl. Nevím, zda se bude výstav účastnit tak často, jako její máma Eliška, ale vzhledem k tomu, že jsme se mezitím stali plnohodnotnou rodinou, tak pravděpodobně ne.

Charlotte je pro mě výzvou k chovu. Ona je mým odchovem a věřím, že posune kvalitu našich zase o několik stupínků výše. Věřím že dokážu vždy pro ní vybrat toho správného partnera. První Charlottina koťátka můžeme čekat na konci roku 2010.